Díky velkému posunu genového inženýrství v posledních dvou desetiletích vznikla biologika, která výrazně pomáhají zlepšit kvalitu života mnoha pacientům a některým dokonce zachránila život.

Kritéria pro podání biologické terapie

Kritéria pro podání biologické terapie se neustále vyvíjejí tak, jak přibývá poznatků o jejím efektu, ale i možných rizicích.

• Základním kritériem je aktivita zánětu v době zahájení terapie – pak je vysoká pravděpodobnost příznivého efektu. Aktivita zánětu se projevuje především typickými střevními obtížemi: bolestí břicha, průjmem, krvácením, teplotou či váhovým úbytkem, u některých pacientů i projevy mimostřevními – bolestmi a otoky kloubů, očními záněty či kožními změnami (tzv. nodózní erytém). Právě tyto mimostřevní projevy jsou obvykle biologicky dobře ovlivnitelné.
• Druhou skupinu kandidátů vhodných k podání biologické terapie tvoří nemocní s perianálními projevy Crohnovy choroby – především píštělemi. Léčba biologická (či jakákoli jiná medikamentózní léčba) musí být ovšem u těchto pacientů vždy kombinována s chirurgickým ošetřením píštělí.

Je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude podávání biologické léčby rozšířeno i na pacienty s velmi komplikovaným průběhem střevního zánětu (především Crohnovy choroby) po operačním zákroku s cílem zamezit opětovnému vzplanutí zánětu a těžšímu poškození střeva.

Kdy je vhodná aplikace biologické léčby

K podání biologické léčby přistupujeme obvykle v okamžiku, kdy jiná, běžně užívaná léčba, není dostatečně účinná nebo je spojena s nežádoucími účinky. V praxi nastává tato situace nejčastěji tehdy, když se pacient stává závislým na léčbě kortikoidy (tj. kortikoidy nelze zcela vysadit z důvodu opakovaného vzplanutí zánětlivé aktivity) nebo je dokonce léčba kortikoidy neúčinná. Lékař však musí každého pacienta posuzovat jednotlivě a v případě vysokého rizika nepříznivého či komplikovaného průběhu onemocnění by neměl se zavedením biologické terapie otálet.

Biologickou léčbu můžeme podat nejen pacientům, kteří ji v minulosti nikdy neměli, ale i těm, kteří již dříve takto léčeni byli – zde je ovšem nutno pečlivě situaci posoudit, a především znát přesný důvod jejího ukončení v minulosti.

Používané látky

V léčbě idiopatických střevních zánětů jsou od roku 1998 používány protilátky proti tzv. tumor nekrotizujícímu faktoru alfa (TNF-α), který patří mezi klíčové regulátory zánětu v lidském organismu. Patří k nim infliximab (Remicade, Remsima, Inflectgra a Flixabi), adalimumab (Humira, Hulio, Hyrimoz, Imraldi, Idacio a Amgevita) a certolizumab-pegol (Cimzia), přičemž poslední z uvedených léků je používán pouze v USA a ve Švýcarsku.

Od roku 2014 je v ČR k dispozici také další látka této skupiny – golimumab (Simponi).

V roce 2016 byl uveden na český trh další typ biologické léčby s rozdílným mechanismem účinku, lék ze skupiny tzv. anti-integrinových protilátek. Jedná se o preparát vedolizumab (Entyvio), který prošel úspěšně všemi fázemi klinického vývoje a jeho účinnost je především u nemocných s ulcerózní kolitidou, byť lze použít i u Crohnovy choroby.

Nejnovějším biologickým preparátem uvedeným na trh v roce 2018 je ustekinumab, což je lék ze skupiny tzv. anti-interleukinových protilátek. V současné době lze ustekinumab použít v léčbě Crohnovy choroby a v dohledné budoucnosti bude využitelný i pro terapii ulcerózní kolitidy. Možnost využití anti-interleukinových protilátek tak významně doplňuje a rozšiřuje léčebné metody, což umožňuje lépe individualizovat léčbu pro každého jednotlivého pacienta.

Účinnost léčby

Obecně je biologická léčba nejúčinnější formou medikamentózní léčby střevních zánětů. Nástup jejího účinku je zpravidla velmi rychlý, u pacientů s Crohnovou chorobou se efekt dostavuje v 80 – 90 % případů během úvodní, tzv. indukční fáze. U nemocných s ulcerózní kolitidou je prvotní efekt trochu nižší, pozorujeme jej u 70 – 80 % léčených. Jedním z problémů současné biologické terapie je dlouhodobé udržení efektu léčby. U nejčastěji používaných preparátů (infliximabu i adalimumabu) dochází ke ztrátě efektu u 10 – 15 % pacientů ročně, přičemž nejvíce pacientů ztrácí odpověď již během prvního roku terapie.